Bez lidského díla nepoznáš krás nedotčena
Na ostrově na Vltavě, na dohled od Vyšehradu (odkud, jak si vzpomínám z nějaké školní návštěvy Prahy, skočil Horymír na Šemíkovi, přičemž podle vědeckého výzkumu se pak pod skalou společně zabořili zhruba do pět metrů vysoké vrstvy bahna), jsem seděl na břehu na betonových schodech tvořících snad primitivní tribunu pro fanoušky veslování. A jak jsem tam tak seděl a pozoroval zpoza lodí vlny rozbíjející se o kameny a kořeny vynořující se nad hladinu, napadlo mě, jak je příjemné žít v takovém světě, který nám vyhovuje, a který jsme si ještě vylepšili. I když to možná bude znít úplně opačně. Ale to prý i námořníci dřív zpívali veselé písně, když bylo smutno, a naopak.
Bez lidského díla nepoznáš krás nedotčena
Věci co jsou
nejsou jak se zdají
když pohlédneš skrz
dílo rukou lidí.
Kde luka jsou
bývaly mokřady
řeky plynou v březích
které neznají.
Hory se tyčí
nad kopci našich dní
doliny doly jsou
co byly roviny.
Rukama lidé brzdíme čas
který přes všechnu snahu nás
smyje i naše znamení
jak obrázek v písku
pod mořem zpěněným.
Vítr rozfouká hory
jak pozdní chmýří
a doly zatopí
jezera průzračná
když jako lidé zpomalíme čas
stejněť ho zastavit nemůžeme
ten vždycky si najde cestu
vždycky nás nakonec dožene.
I tak člověka třeba sil
sic bez lidského díla nepoznáš
krásy nedotčena.
Jan “Joanis” Haluza (5/2015)